22. 9. 2018
Na cizí problémy jsme si zvykli dívat jako na film v televizi: se zájmem a bez účasti. V Kapském městě mají takové problémy s vodou, že po městě jsou vylepeny plakáty “šetři vodu, čurej do sprchy”. Hm, zábavné.
No a pak dojde voda ve vaší obci – tak jako se to dnes stalo na Jižní Moravě, na Tišnovsku, a dokonce i v obci kde bydlím. Snížení spotřeby na maximum sto litrů na osobu – vody je zoufale málo. Vodní zdroj je nedaleký, lokální, z překrásného údolí Bílého potoka, který se ale dnes dá přejít v sandálech bez namočení špičky palce. Normálně brodíte po kolena, jak to dobře znají cyklisté z jedné z nejoblíbenějších tras v okolí.
Najednou si uvědomíte, že je opravdu probléma týká se vás a vašeho okolí. Že jsme opravdu z přírodních zdrojů desítky let jen bezohledně brali a nic nevraceli – a ono se to začíná vracet, jenom jinak než jsme čekali. S kýblem k cisterně, hezky tak jako před sto lety, kdy se chodilo s vědrem ke studni.
Na důsledky vyplývající z klimatické změny upozorňujeme dlouhodobě, opakovaně a intenzívně. Za to jsme si vysloužili nálepku alarmistů – osob, které vyvolávají plané poplachy. Klima, které se vyskytuje prakticky každý rok, kdy nejde o výjimku a kdy jsou vyhlídky do budoucna jen na zhoršení a žádné zlepšení – viz setrvale klesající stavy spodních vod – není planým poplachem, ale skutečností.
Řešení? Je pracné a nákladné – právě proto se zdá, že se do toho odpovědným osobám příliš nechce. Není potřeba svolávat další Komise sucho-voda, které budou dva roky jednat a na konci vydají stanovisko; je potřeba jednat. Zachytávání vody v krajině – spíše drobnými krajinářskými díly než stavbou mělkých přehrad, ve kterých odpar při podobných teplotách jako letos převýší záchyt. Zemědělství, které cíleně nedovolí v případě přívalových, náhlých a prudkých dešťů, kterých bude zřejmě stále více, vodě rychle odtéct, nevsáknout a ještě s sebou vzít vrstvu zeminy. Vracet do půdy zpět organickou hmotu, která má vynikající vlastnosti v dlouhodobém záchytu vody, namísto “kuliček Cereritu”. Rozdělit velkopole na menší úseky a ohraničit je pásy trvalé zeleně – nejen pro záchyt, ale i jako refugium pro predátory škůdců. Pěstovat vhodnější plodiny pro dnešní klima – i když tolik nevydělají jako oblíbená kukuřice a řepka. Obnovit malý vodní cyklus: vodu, která projde vodovodním řadem, vracet před vsaky opět zpět do spodních vod a nikoli odvádět strouhou do řečišť velké řeky.
To vše jsou řešení, která jsou dávno známá a není potřeba na ně svolávat komise. Dokonce postačí využít i existující zákon, který jasně říká, že zemědělec musí odevzdávat půdu v ne horším stavu než v jakém ji převzal, a to bez ohledu na to, že hospodaří “na svém”. Pole je jeho – ale půda není. Zákony jsou, jen se nedodržuje jejich vymáhání.
Toto je těžký boj, protože se vede proti obchodním zájmům obřích agropodniků, které, jak je dobře známo, mají dnes svoje zastání a zastoupení na těch nejvyšších místech s konfliktem zájmů, který je naprosto ukázkový: jeden člověk, který má hájit zájmy státu a který současně hájí zájmy svého agroprůmyslového komplexu – a oba zájmy jsou přitom naprosto opačné…
Řešení problémů přitom dopadá na stát, tedy na nás jako daňové poplatníky. Zásobování obce cisternou s vodou je nejen nepohodlné, ale nákladově desetkrát dražší než z vodovodního řadu. Rozdíl zaplatí nikoli ten, kdo ji způsobil, ale stát, tedy my všichni. A zemědělec pak požádá o “dotaci na sucho” – a nejspíš ji dostane, opět z peněz daňových poplatníků. Dokonalý případ kapitalizace zisků – řepkový olej je stále skvěle prodejný – a socializace nákladů i způsobených škod.
Dokud tyto věci sledujeme z dálky, připadají nám jako nicotné. Až přestane téci voda i ve vaší obci – a to se může dnes stát na Jižní Moravě prakticky kdekoli – zjistíme na vlastní kůži, v jak hlubokých problémech jsme.
Jiří Hlavenka, zastupitel Jihomoravského kraje za Zelené a Piráty
